1. příběh - Krůček po krůčku na stranu zla (1.kapitola)

CARMEN
1.kapitola - Stejný den jako předchozí, ale přesto úplně jiný

,,Carmen, vstávej!" jako každé ráno, i toto se mě má mamka snažila vzbudit.
Snažila jsem se zamumlat, že už jdu, ale nezadržela jsem zívnutí - opět jsem neměla noc bez nočních můr.
Po pěti minutách jsem se přinutila vylézt z postele a šourala se do kuchyně chystat si snídani.
Naštvaně jsem zjistila, že mamka ZASE zapomněla koupit můj oblíbený jogurt a jsem si musela dát cereálie s mlékem.
Zatímco jsem snídala, tak přemýšlela, jak přežít další pondělí - pondělí je vždycky nejhorší den v týdnu, ale pro mě a moji třídu to byla doslova muka.
Dvouhodinovka fyziky (tu nenávidí skoro každý), hudebka (měli jsme hrozně přísného učitele), dějepis (paní učitelka Janů byla hodná, jenže jsme vždy celou hodinu psali), potom dvě hodiny tělocviku (vždycky se mi něco stalo).
Po deseti minutách jsem dosnídala, uklidila misku do dřezu a šla do svého velkého a krásného pokoje.
Podívala jsem se na sebe v zrcadle - byla jsem velmi krásná - měla jsem lesklé, husté tmavě hnědé vlasy, které jsem měla do půli zad a mezi nimi blonďaté pramínky, velké a hnědé oči měly barvu jako rozteklá čokoláda a byly orámované hustými černými řasy, že to vypadalo, jako kdybych měla řasenku a plné a světle červené rty.
Povzdechla jsem si, protože jsem si opět uvědomila, že krása není všechno a má to i mnoho nevýhod - například pocit opravdového přátelství jsem zatím nepoznala, neboť mi ostatní záviděli krásu a bohatství nebo byli prostě rasisti.
Ale z části to byla i moje vina - nikdy jsem nechtěla dělat první krok (na to jsem byla příliš stydlivá), takže já nikdy za nikým nešla, abych se seznámila, to ne - ostatní museli za mnou a museli mi být sympatičtí už od začátku.
Všichni si také mysleli, že jsem namyšlená, ale bylo to přesně naopak - byla jsem hodně skromná, upřímná a milá, ale nikdo mi nedal šanci do dokázat.
Mnoho lidí se mi posmívalo, že mám hrozné jméno - Carmen Calibri - a že jsem z Ameriky.
Zavrtěla jsem hlavou a otevřela jsem svou skříň, kde bylo samé krásné a značkové oblečení.
Vzala jsem si černé triko s malým výstřihem do V a džíny.
Potom jsem šla ke svému stolku, kde jsem měla kartáč, voňavky, lesky na rty, laky na vlasy, sponky a gumičky do vlasů a udělala jsem si francouzský copánek, na který jsem si nastříkala lak na vlasy, rychle se navoněla, vzala tašku do školy a šla dolů do kuchyně, kde jsem si nechala pití a svačinu, kterou jsem si nachystala rovnou se snídaní.
Už jsem měla zpoždění - kvůli copánku, který mi zabral 20 minut, než se mi povedlo ho udělat správně.
,,Ahoj mami, jak příjdu domů, tak ti zavolám!" zakřičela jsem na maminku, když jsem běžela z našeho luxusního domku.
Když jsem přiběhla na zastávku, autobus už odjížděl, ale řidič si mě včas všiml a otevřel dveře, abych mohla nastoupit.
Zaplatila jsem a sedla jsem si na volné místo.
Zdálo se mi, že jízda zabírá méně času než obvykle, ale asi to bylo, protože jsem se bála testu z fyziky na látku, které jsem absolutně nerozuměla.
Když autobus zastavil u školy, vystoupila jsem a šla si počkat než otevřou.
Přemýšlela jsem, že si asi do fyziky napíšu tahák, ale bála jsem se výčitek svědomí a toho, co by řekl učitel, kdyby na to přišel, takže jsem tu myšlenku rychle zahnala a vytáhla jsem sešit fyziky a snažila se alespoň naučit celou kapitolu slovo od slova - třeba to pomůže.
Za několik minut jsem si všimla, že je už otevřeno, tak jsem sbalila sešit do tašky a šla do šaten.
Na začátku roku jsem si vybrala skříňku hned na kraji, ať se nemusím mačkat jako ostatní mezi dvěma spolužáky - když jsem byla na kraji, na jedné straně měla spoustu volného prostoru.
,,Hej, HEJ! Carmen!" křičel na mě někdo a automaticky jsem otočila, ale do nosu mě trefil zmačkaný kousek papíru.
Už jsem věděla, že tam bude nějaká urážka a papír vyhodila do koše - byla jsem už zvyklá a nelámala si s tím hlavu.
V učebně fyziky už jsem ani neotevřela sešit, abych si ještě opakovala - když jsem byla nervózní, hrozně se mi motala hlava a bolelo mě břicho.
Snažila jsem se myslet na něco hezkého, ale popravdě, nebylo na co myslet - ani na hezký sen (ten se mi nikdy nezdál).
Najednou jsem si uvědomila, že už zvoní na hodinu a učitel vchází do třídy.
Všichni se postavili, až na Denisu a Andreu, které se pořád bavily o novém make-upu.
Učitel Alexej si odkašlal a obě ztichly, tak pan Alexej řekl: ,,Dobré ráno, můžete se posadit.", ale hned nesouhlasně zamlaskal, když viděl, kolik žáků či žákyň zapomnělo domácí úkol, sešit, učebnici nebo tabulky, v nejhorším případě celou fyziku, za což byl zápis do Kázeňského deníku.
Pan Alexej otevřel svůj Klasifikační sešit a nalistoval stranu třídy 6.C.
Petr Novák zapomněl učebnici, Matěj Eliáš, Denisa Saudková a Karolína Vondráková domácí úkol a Viktor Toufar tabulky.
Já nikdy nic nezapomněla - když jsem dostala úkol, ještě ten den jsem si ho udělala a v deníčku zaškrtla.
K velké radosti všech žáků a žákyň (kromě šprtky Lenky Klímové) učitel Alexej zapomněl ve svém kabinetě (byl až na druhém konci školy) testy a odložil to na příští týden.
Pan Alexej zkoušel ty, co něco zapomněli a ostatní si psali zápis a kreslili tématický obrázek.
Zrovna ten zápis, co jsme psali dnes, byl dlouhý, takže jsme to málem nestihli, jelikož jim to pan učitel půl hodiny vysvětloval.
Když zazvonilo, sbalila jsem si věci a šla do vedlejší učebny hudební výchovy.
Dozor na chodbě měla paní učitelka Paulová, učitelka matematiky.
Byla milá a hodná, dokud ji někdo nenaštval - to se povedlo málokomu, ale některým žákům 6.C se vždy povede vytočit i úplného kliďase.
Hudební výchova by byl můj nejoblíbenější předmět, kdybychom neměli tak přísného učitele.
Ale dobré bylo to, že hodně zpívali - mě bavilo zpívat, i přesto, že jsem neměla ten božský hlas, jako mé dvě spolužačky - Andrea a Laura.
Smutně jsem se dívala na spolužáky, kteří se na chodbě honili i přesto, že se to nesmělo.
Paní učitelka Paulová je napomenula a řekla jim, ať toho nechají a kluci jí to odsouhlasili, ale jakmile se otočila, honili se znovu.
Najednou zazvonilo - "Co se to se mnou sakra děje?!" říkala jsem si, protože už od rána jsem byla duchem nepřítomná.
Bylo pět minut po zvonění, deset, patnáct a tak jsem se zvedla a šla do kabinetu pana učitele Vydru.
,,Dobrý den, šla jsem pr..." řekla jsem mu, když jsem ho potkala v půlce cesty, ale nenechal mě domluvit: ,,Co se tu potuluješ? A navíc sama?"
,,Šla jsem pro Vás, protože je čtvrt hodiny po zvonění!" ohradila jsem se dotčeně.
,,A jsi služba? Pokud jsem dobře informován, tak pro učitele, kteří se nedostavili na vyučování pět minut po zvonění má přijít služba."
,,No, to ano, ale nikdo si ani nevšiml, že jste nepřišel a tak jsem šla já."
,,Víš co, nebudeme to řešit a pojď do třídy." řekl pan učitel a šel.
Mlčky jsme se vrátili do třídy.
Když jsme přišli do třídy, prali se Matěj a Lukáš o Andreu.
Ostatní povzbuzovali Matěje nebo Lukáše a Andrea byla červenější než rajče.
,,CO TO MÁ K SAKRU BÝT?! VŠICHNI ŽÁKOVSKOU NA STŮL!" křičel učitel vzteky bez sebe a zíral šokovaně na to, co se tu dělo.
,,I já?" zeptala jsem se a učitel mi odpověděl: ,,Samozřejmě že ne, Carmen!"
Oddychla jsem si, ale ostatní začali na učitele něco křičet.
,,A DOST! KDYŽ NĚCO ŘEKNU, TAK TO PLATÍ!" seřval je učitel a ukázal směrem ke klavíru, aby tam všichni šli.
,,Zazpíváme si Vzhůru na palubu, ano?" řekl mile, ale odpovědělo mu jen mrzuté bručení - tuto píseň zpívali každou hodinu alespoň dvakrát a koho by bavilo zpívat pořád dokola jednu písničku?
,,Vzhůru na palubu, dálky volají,
příhodný vítr už vane nám.
Tajemné příběhy nás teď čekají,
tvým domovem bude oceán.
V lanoví plachty vítr nadouvá,
žene loď v širou dál,
kolébá boky plachetnice,
jak by si s ní jenom hrál.

Posádku ani škuner neleká,
bouře i uragán,
přítomnost země oznámí nám
příletem kormorán.
Náš ostrov vzdálený, z vln se vynoří
z příboje snů našich, pustý kraj
zátoku písčitou úsvit odhalí,
háj palem, útesy bílých skal.

Příď krájí vlny i tvůj čas,
srdce tvé tluče rázně,
nástrahy moře, nebezpečí,
s přáteli zvládneš vždy snáz.
V přátelství najdeš pevnou hráz,
zbaví tě smutku, bázně,
zítra až naše cesta skončí,
staneš jedním z nás." všichni dozpívali.
,,Co byste říkali, kdybychom zpívali solo?" zeptal se a ve všech tvářích se objevilo zděšení - i v těch tvářích lidí, kteří umí hezky zpívat, protože se báli zpívat sami.
Po deseti minutách přemlouvání se tedy rozhodl učitel solo nekonat a všichni si oddychli.
Zbytek hodiny si zpívali nějaké písničky a samozřejmě i Vzhůru na palubu.
Zazvonilo a všichni běželi ke svým lavicím, aby si mohli sbalit a co nejrychleji jít pryč.
´Dneska byl učitel docela hodný.´ pomyslela jsem si.
Uvědomila jsem si, že mi je ještě pořád špatně a rychlým krokem jsem šla do učebny dějepisu, na druhý konec školy.
Když jsem přišla do třídy, šla jsem na své místo a byla ráda, že sedím tam kde sedím - úplně v poslední řadě u oken - ve svých 12 letech jsem měla 178 cm, takže nehrozilo, že bych seděla někde jinde než v poslední lavici.
Přemýšlela jsem, jestli ještě přežiju ty poslední tři hodiny - usoudila jsem, že to vydržím.
Zazvonilo a za několik minut vešla do třídy paní učitelka dějepisu, paní Zuzana Janů.
Byla docela hezká, menší a štíhlé postavy, blonďaté vlasy a zelené oči, na kterých měla brýle - vypadala velice přísně, ale opak byl pravdou.
,,Dobrý den, sedněte si prosím. Vaše třída je pozadu oproti 6.A a 6.B." pozdravila je a sdělila jim to, co jim říkala téměř pokaždé.
Matěj zvedl ruku a paní učitelka Janů ho vyvolala: ,,Co potřebuješ?"
,,Chci se zeptat - jaktože jsme proti ostatním šestkám pořád pozadu, když každou hodinu něco píšeme?" zeptal se trochu podrážděně.
,,Jelikož píšete velmi pomalu, 6.A je dokonce o několik kapitol dopředu, takže můžou připravovat různé prezentace a referáty." když toto učitelka řekla, doufala, že budou psát rychleji, aby mohli také nosit prezentace a referáty.
Napůl to zabralo: většina třídy chtěla prezentace a referáty, ale zbytku to bylo jedno, přesto je paní učitelka na konci hodiny pochválila, že tuto hodinu toho hodně zrychlili - psali o starověkém Římě.
Zlobila jsem se na sebe - honilo se mi hlavou, proč jsem celý den tak zamyšlená a duchem úplně nepřítomná - vlastně jsem si skoro vůbec nepamatovala, co jsme dělali v ostatních hodinách.
Najednou jsem si uvědomila že máme tělák a hlasitě jsem zasténala, až se na mě několik lidí podívalo.
Pomalu jsem se šourala do šatny ke své skříňce, kde jsem měla oblečení a tenisky.
Odemkla jsem skříňku, vyndala tašku s věcmi, zase ji zamkla a šla jsem do dívčích šaten.
Otevřela jsem dveře a vešla - všechny holky hned začaly pištět, křičet a nadávat - co kdyby náhodou šli kolem nějací kluci a viděli je v podprsenkách nebo kalkotkách? - ale mně to připadalo úplně dětinské - no a co, tak mě uvidí nějaký kluk.
Posadila jsem se na lavičku, vytáhla tričko, tepláky a tenisky.
Byla jsem převlečená jako první - opět a zase -, protože ostatní holky si povídaly například o svých nových podprsenkách a o klucích.
Čekala jsem na lavičce dokud pro nás nepřijde pan učitel Hans.
Skoro všichni ho zbožňovali - hlavně holky -, protože byl mladý a hezký (Carmen to neuměla posoudit, měla jiný vkus).
Ale zrovna Carmen patřila k té malé hrstce lidí, co ho neměli rádi, protože jim připadalo, že se na sebe snaží upozornit a předvádí se.
Pan učitel Hans přišel a jako pokaždé jim řekl: ,,Tááák, běžte jako vždy k tělocvičně, no, to vám už ani nemusím říkat. Už to víte a stejně mě neposloucháte, protože můžete oči nechat na mém krásném vzhledu." a zamrkal.
Holky se zahihňaly, ale já se znechuceně zašklebila a doufala, že mě učitel viděl, aby věděl, co si o něm myslím.
Vyšly jsme i s učitelem z šatny a šli do velké tělocvičny.
Kluci už tam stáli - oni mohli jít sami z šaten, ale pro holky učitel chodil každou hodinu.
Měli by být v tichosti a v klidu, ale jak to bývá, dělali přesný opak.
,,Nechte toho nebo vám napíšu poznámku do Kázeňkého deníku!" vyhrožoval klukům učitel a varovně zvedl prst a také dodal: ,,Jinak vás ty krásné holky z vaší třídy nepozvou na rande."
Všechny holky se začervenaly a zase zahihňaly, ale já a všichni kluci zakouleli očima.
,,Tak pojďte, ať stihneme všechno, co mám v plánu."
Všichni se šourali do tělocvičny.
Byla služba, takže když se holky od nejmenší po největší poskládaly a za ně kluci, samozřejmě také od nejmenšího po největší, začala jsem hlásit: ,,Pane učiteli, třída 6.C v počtu 25 žáků, včetně 2 chybějících a třech necvičících je připravena na hodinu tělesné výchovy."
,,Fajn, takže cvičí 20 žáků. Rozdělím vás po čtyřech do pěti družstev. Dvě družstva holek a dvě kluků."
Nejdřív se pan učitel rozmýšlel, jak je rozdělí a nakonec vzal dresy, modrý hodil mě, zelený Lauře, červený Petrovi a žlutý Radkovi a přitom jim nakázal: ,,Každý si vybere tři další do svého týmu a nebudete se hádat! Carmen, ty první."
,,Karolína." Laura zasténala, protože Karolína byla ve třídě nejlepší holčičí sportovkyně.
,,Andrea." řekla Laura a Andrea k ní rychle běžela.
Petr si vybral Matěje, Viktora a Romana.
K Radkovi přišel Marek, Erik a Denis.
K sobě jsem si ještě zavolala Hanu, Denisu a Lucii.
Na Lauru zbyly Monika, Nela a Renata.
,,První hra bude fotbal - nejdřív kluci, potom holky, jeden tým holek s jedním týmem klukama a potom ty další holky se zbytkem kluků. Celkem čtyři hry. Druhá hra bude florbal, týmy stejně jako u fotbalu. Nakonec vybíjená všichni proti všem se dvěma míči. Holky si zatím sednou na lavičku." všichni zasténali, když se zmínil o vybíjené všichni proti všem se dvěma míči.
Když jsem seděla na lavičce, přemítala, proč najednou přestal pan učitel Hans ze sebe dělat blbce - jenom v šatně a před tělocvičnou řekl něco vtipného (vtipného pro něj a všechny holky kromě mě).
Uvědomila jsem si, že když nemyslím na to motání hlavy a bolesti břicha, ani o tom nevím a je mi dobře.
Najednou učitel zapískal a holky se zvedly a šly.
Já Monika jsme byly brankářky - mimochodem, já jsem byla výborná brankářka, ale o běhu se radši nezmiňovat.
Nejradši bych si nafackovala za svou nepozornost, ale teď jsem se snažila dávat pozor na míč, kdyby se ocitl v nebezpečné blízkosti branky modrého týmu.
Tentokrát jsem se opravdu soustředila a zabránila 5 gólům a pustila jenom jeden.
Monika zabránila pouze 2 gólům a propustila 4, takže můj (modrý) tým zatím vyhrával.
Učitel zapískal a řekl, ať se vymění zelený tým s červeným.
Kluci nastoupili a učitel písknutím zahájil hru.
S klukama byl fotbal těžší - propustila jsem 3 góly a zabránila 7 a druhá strana vyhrávala, protože holky daly jen 1 gól.
Ozvalo se další písknutí a já se šla s oddychem napít.
Nastoupil zelený tým holek a žlutý tým kluků.
Tentokrát vyhrály holky (4 góly, kluci jen 2 góly), ale podle mě vyhrály jenom proto, že v žlutém týmu byli samí tlustí moulové, kteří byli rádi, že se trefí do míče.
,,Teď florbal, vemte si hokejky a nastoupí žlutý a červený tým. Tak, pohněte!"
Jako skoro všechny ostatní holky, fandila jsem červenému týmu, protože jim šel sport lépe a byli mi sympatičtější.
Nakonec opravdu vyhráli - sice dali jen 3 góly, ale žlutý tým ani jeden.
Červený tým tam zůstal a přišel zelený tým.
Byla to remíza (oba týmy daly 3 góly).
Nastoupil žlutý tým a můj tým.
Říkala jsem si, že porazit je bude hračka.
Sledovala jsem své protihráče i spoluhráče a míč, ale najednou jsem ležela na zemi a cítila prudkou bolest v nose a čele.
Zvedla jsem se a zjistila, že krvácím.
Přiběhl ke mně učitel a tvářil se velmi ustaraně.
,,Jsi v pořádku?! Nestalo se ti nic?" ptal se s vytřeštěnýma očima.
,,Co se stalo?" zeptala jsem se přihlouple.
,,Erik tě hokejkou trefil do obličeje když chtěl trefit míč do brány."
,,Aha."
,,Můžu si jít pro ubrousek a jít sednout?" zeptala jsem se podrážděně - už mě štvalo, jak na mě každý zíral.
,,Samozřejmě."
Šla jsem na toalety, které byly hned vedle tělocvičny, utrhla si tři kousky ubrousků a vrátila se do tělocvičny.
Posadila jsem se až na kraj lavičky a přitiskla ubrousek k nosu.
Ti co nehráli na mě zírali, jako kdybych se měla každou chvíli zhroutit na zem.
Nějaký úraz se ale dal čekat - ostatně, vždy se mi něco stalo.
'SAKRA, SAKRA, SAKRA!!! Co to se mnou dneska je?! Už zase nevnímám!' zase jsem se na sebe zlobila - probralo mě další zapísknutí.
Byla jsem ráda, že nemusím hrát vybíjenou, protože jinak by se přidala ještě boule na hlavě nebo vyražený zub a to jsem prostě nechtěla riskovat.
Myslela jsem na svou teplou a měkkou postel do které si lehnu jamile se dostanu domů.
,,Carmen, CARMEN! Bolí tě něco? Jsi nějaká bledá." ptal se učitel a teď na mě zírali úplně všichni, což mi bylo hrozně nepříjemné.
,,Ne, ale ten nos mám asi naražený. A na čele velká boule. Bledá jsem skoro pořád." odpověděla jsem.
,,Tak, jděte do šaten, převlečte se a počkejte tam. Máte 10 minut, to vám stačí. POHYB!"
Rychle jsem se zvedla, ale tím prudkým pohybem se mi zatočila hlava a já ztratila rovnováhu, naštěstí jsem se chytla dveří.
Doufala jsem, že to nikdo neviděl.
Byla jsem ráda, že už konečně musím přežít asi půl hodiny, než budu doma a lehnu si na postel - ta představa mi hned zvedla náladu.
V šatně jsem byla mezi posledníma, ale i přest jsem byla převlečená první.
Dala jsem si nohy pod bradu a pohupovala se - to mě hrozně uklidňovalo, ale příšerně mi vadilo, když to dělal někdo jiný.
Měla jsem radost, že už konečně přišel učitel a budu muset vydržet zírající oči 25 minut.
Učitel nás odvedl z šaten ke skříňkám, my si uklidili oblečení do skříňky a stoupli si za něj.
Až jsme byli všichni, vyšel k jídelně a my šli jsme do fronty buď na rizoto nebo jablečný koláč.
Pro mě to byl doslova horor vybrat si!
Miluju rizoto i jablečný koláč, ale neměla zrovna jsem neměla chuť na maso a u koláče byla kratší fronta (skoro nikdo tam nebyl), tak jsem si stoupla do fronty na jablečný koláč.
Za minutu jsem si brala tácek, dala jsem na něj nůž a vidličku a položila ho na stolek před okénko, kterým kuchaři a kuchařky podávali jídlo.
Čip jsem dala k přístroji vedle okénka, zeleně zasvítil, takže jsem si vzala talíř s koláčem, zvedla tácek a šla k volnému stolu pro čtyři.
Ještě jsem si došla pro jablečnou šťávu (jablka prostě miluju!).
Sedla jsem si a pustila se do jídla.
Koláč byl velmi dobrý, ale moje mamka ho umí tisíckrát lépe.
,,Ehm, můžu si sednout?" zeptal se neznámý klučičí hlas a já překvapeně zvedla hlavu, abych se podívala, kdo to je a proč si chce sednou vedle mě - nikdo ve škole si ke mě nesedl (tedy když jsem nepočítala první třídu, kdy se se mnou snažily ostatní malé děti skamarádit, ale za pár měsíců do vzdaly).
Čekala jsem, že nebude sám, ale mýlila jsem se.
Byl sám, byl to ten krásný kluk ze 7.B - Erik Mortan.
ERIK MORTAN!!!
Nejlepší žák z celého sedmého ročníku (šprt to nebyl), ten dokonalý a oblíbený Erik Mortan si chce sednou vedle mě?!
K nevíře!
Když viděl, jak na něj užasle zírám s pootevřenou pusou jako pitomec, ze zeptal ještě jednou: ,,Je to místo volné? Můžu si sednout?"
,,J-jo, jas-jasně." vykoktala jsem a podívala se po jídelně, ještě pořád tam bylo plno volných stolů a u jeho party bylo také místo.
Usmál se ještě víc zeširoka, až jsem se divla, že si neroztrhl tváře, sedl si naproti mě a řekl: ,,Zbožňuju jablečný koláč!"
,,Ehm, to-to já t-taky." proč sakra zrovna teď koktám?!
Do Erika jsem byla už pár týdnů zamilovaná, opravdu zamilovaná, nebylo to žádné dočasné poblouznění, tím jsem si byla jistá.
,,Chutná ti?" zeptal se a ukázal na koláč.
Jen jsem přikývla, protože jsem se bála, že budu zase koktat.
Zase se usmál a několikrát kousl do koláče.
,,Hm, hm a p-proč sis se-sedl ke mě?" zabručela jsem, samozřejmě s koktáním.
,,Proč koktáš? Je to mou přítomností nebo takhle mluvíš pořád?" vyhnul se mé otázce.
Samozřejmě to bylo jeho přítomností, ale nechtěla jsem to přiznat - začervenala jsem se a on se tiše rozesmál - odpověď poznal.
Dvakrát si kousl a měl snězený celý koláč.
Mně už zbýval ještě asi na čtyři kousnutí.
Jak jsem dojedla, zvedla jsem se, zasunula židli, vzala tácek a všimla si, že si stoupl ve stejnou chvíli jako já.
Šla jsem do fronty, kde se dávaly tácky, talíře, příbory a skleničky.
Erik byl hned za mnou.
Když jsem vše vrátila, šla jsem ke dveřím, které byly na druhé sraně jídelny.
U dveří jsem se zastavila, abych se podívala, co je zítra na oběd, bylo tam napsáno:
Česneková polévka
1. Kuřecí prsní řízek s bramborovou kaší
+ mrkvový salát
2. Kuřecí prsní řízek s bramborovým salátem
Brusinková šťáva/kohoutková voda
Ani jsem nemusela přemýšlet, co si dám - z druhé varianty a polévky mi bylo upřímně řečeno na zvracení.
Šla jsem ke skříňkám a zlobila se na sebe, že jsem se s Erikem nerozloučila - vždyť jsem zrovna měla dobrou šanci sblížit se s ním.
Ne dobrou, naprosto dokonalou šanci.
Slyšela jsem za sebou kroku a otočila jsem se, abych viděla kdo to je.
Samozřejmě to nebyl nikdo jiný než Erik.
,,Tak ahoj, uvidíme se zítra!" řekl mi, obdařil mě svým širokým a zářivým úsměvěm a šel ke skříňkám 7.B.
Rychle jsem se přezula a šla na autobus.
Na zastávce jsem čekala jen několik minut.
Měla jsem ráda déšť, vítr a bouřky, takže jsem si vychutnávala slabý, vlažný větřík, který mi olizoval obličej, krk, ruce...
Najednou jsem zahlédla svůj autobus, vytáhla peníze a šla si stoupnout blíž k místu, kde parkuje.
Mnoho míst bylo volných, ale ta nejlepší už byla obsazená - seděl tam vždy jen jeden člověk a já si vedle nikoho nechtěla sednout.
Nic proti těm lidem, ale já se vedle cizích lidí cítila prostě divně, tak divně, že jsem to nedokázala popsat.
Tak jsem se posadila úplně vepředu a líně přemýšlela, co budu dělat, až příjdu domů a postarám se o všechny své povinnosti (postárání o mého papouška Lea, úkoly, učení, nádobí, úklid pokoje).
Za pár minut byl autobus na zastávce nejblíž k mému domu, vystoupila jsem a šla domů.
'Táta asi nebude doma. Buď bude se svou milenkou nebo v práci.' pomyslela jsem si smutně.
Před půlrokem táta mamku opustil kvůli nějaké dvacetileté holce a máma už o něm a jeho milence Ivetě nechtěla ani slyšet.
I když ho zato nenávidím, v hloubi duše ho mám ráda a stýská se mi po něm - vždyť je to můj táta.
Rozvod mi nijak neprospěl ani ve škole - než se rozvedli, měla jsem jenom samé jedničky a najednou jsem měla z češtiny a fyziky 2-3!
Přestala jsem myslet na tátu a na to kritické období, kdy se máma zhroutila a byla v nemocnici.
Vešla jsem do velké chodby, odkud se šlo do obýváku nebo do kuchyně.
Zamířila jsem do obýváku, kudy jsem šla po dlouhých a zdobených schodech k sobě do pokoje.
Tam jsem si hodila tašku ke stolu a vrátila se do kuchyně.
Vytáhla jsem z poličky skleničku a nalila si pomerančovou Fantu.
Vzpomněla jsem si, že mám zase zavolat mamce - připadalo mi to zbytečné, ale takhle jsem jí musela volat pokaždé, když jsem přišla ze školy, protože už rok tu řádí nějaký pedofil.
Po třech zvoněních jsem to vypla a čekala, až mamka zavolá.
Za deset vteřin už můj mobil zvonil a já ho zvedla: ,,Ahoj mami."
,,Ahoj zlatíčko. Tak co ve škole?"
,,Dneska žádná známka."
,,Co tělocvik?"
,,Naražený nos."
,,No, čekala jsem to!" řekla, zasmála se a pokračovala: ,,Dneska se vrátím až v šest večer, ak si něco uvař."
Povzdechla jsem si a naštvaně a zároveň smutně řekla: ,,Tak fajn. Asi si zajdu k tetě Lucce."
,,Dobře, bude mít radost, až tě uvidí."
Když byla mamka nesoustředěná, nevšimla si i podstatných věcí, natož mého naštvaného a smutného tónu.
,,Ahoj, uvidíme se večer." nečekala jsem a vypla to.
ZASE přijde až večer.
Schválně si nechala změnit pracovní dobu (9:30-18:00), aby mohla chlastat, kydž nejsem doma a nemusela se na ni dívat.
Bylo mi z toho zle - sice moc nebyla - tedy ne dost na to, aby u policajtů nebo nadýchala a v práci ji to nějak omezovalo.
Ale i tak - prostě chlastala - jednou si spletla dny, byla sobota a já si přispala.
Když jsem si šla chystat snídani, viděla jsem si, jak sedí v kuchyni u stolu, brečí a v ruce drží flašku vodky.
Do té doby jsem o tom nevěděla, ale domyslela jsem si, že se ještě opravdu nevzpamatovala z toho rozvodu.
Zatřepala jsem hlavou a abych si zvedla náladu, pomyslela jsem na Erika, který má o mě ASI zájem.
'Nech toho!! Vždyť to znáš. Jen co si začneš dělat naděje, vyvrbí se to úplně jinak! Ani nemysli na to, že byste spolu chodili!' káral mě ten pesimistická hlas v hlavě, ale optimistický mu odporoval: 'A proč by sis s ním nechodila? Očividně má o tebe zájem! Zmlkni!'
Protentonkrát jsem se rozhodla poslechnout optimistický hlas a představovala si, jak se spolu procházíme za ruce tím novým parkem.
Tento den jsem se na sebe už po několikaté naštvala, protože jsem měla spoustu nádobí a prádlo jsem taky musela vyprat.
Potom na mě čekaly dva dlouhé domácí úkoly, návštěva u tety a ještě si budu muset uvařit na večeři 'co dům dá'.
Napustila jsem dřez horkou vodou, nalila tam trošku Jaru, vzala houbičku a snažila se to c nejrychleji umýt, ale neflákat to.
Za čtvrt hodiny bylo všechno umyto, tak jsem to nechala okapat a šla k sobě do pokoje a Leem.
Když jsem vešla, řekla jsem: ,,Ahoj Leo, máš hlad?"
,,AHOOOOJ CAR, LEOOOOO HLAD!" zavřeštěl tak nahlas, jako kdybych křičela.
Usmála jsem se na něj, šla do poličky, kde měl všechny pamlsky, nasypala mu je to misky, vzala nádržku na vodu, šla s ní do své vlastní koupelny, naplnila ji vodou a vrátila ji do klece.
,,DÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍK." odpovědělo mi Leovo zavřeštění.
I když je velmi chytrý, povedlo se mi ho naučit jenom výrazy Car (zkráceně Carmen), Leo hlad, ahoj, dík, jak se máš.
Snažila jsem se ho naučit nějaké věty a vtipy, ale marně - byl prostě tvrdohlavý.
Usmála jsem se na něj a šla se převléct do tepláků a trika na doma.
Vytáhla jsem nějaké černé tepláky a zelené triko s dlouhým rukávem, na kterém bylo napsano STAND UP FOR YOUR LOVE!.
Když jsem si sundala kalhoty a prohledávala kapsy, protože jsem měla v plánu dát je vyprat, našla jsem tam lístek a na něm toto telefonní číslo: 732 453 724.
Hned mě napadlo Erikovo jméno a že mi ho do kapsy podstrčil, když jsem nedávala pozor.
Rychle jsem vzala mobil a vytočila to číslo.
,,Ahoj Carmen! Čekal jsem, že se ozveš později. Co děláš?" ozval se Erikův příjemný hlas.
,,A-ahoj, prá-právě si jdu dělat domácí úkoly. Co-co děláš ty?"
Uff!! Zase jsem koktala!
,,Taky se učí..." vtom se však zarazil, protože Leo nahlas zavřeštěl: ,,UUUUUKAŽ ZAAAADEK!"
To se ho už dávno ze srandy snažil táta naučit a co to před ním řekl dvakrát, tak to opakoval ještě týden pořád dokola.
Potom s tím přestal a já si oddychla, ale proč to musel říct zrovna teď?!
,,Ehm, promiň! To byl můj pa-papoušek! Byl tu jeden můj zlo-zlobivý bratranec a učil ho kra-kraviny." lhala jsem koktavě a doufala, že uvěří.
Erik se jen zasmál a já se zeptala: ,,A proč sis sedl vedle mě? A dal mi své číslo?" hrozně jsem si oddychla, že už nekoktám.
,,A proč ne?" odpověděl otázkou.
,,Ale já chci přesný důvod!" zlobila jsem se.
,,No dobře, líbíš se mi!" vychrlil do ze sebe tak rychle (asi aby do doopravdy řekl), že jsem mu skoro nerozuměla.
,,Fakt jsem tě dobře slyšela?" zeptala jsem se užasle.
,,Ehm, jo. Mmmm, tak ahoj!" rozloučil se a zavěsil.
Domyslela jsem si, že už neměl dost odvahy, aby ještě rozebíral své city.
Povzdechla jsem si, vzala jsem mobil, zapojila do něj sluchátka, dala si je do uší a nastavila, ať mi pořád hraje jenom moje nejoblíbenější písnička Impossible od Jamese Arthura - při ní jsem se vždy uvolnila a uklidnila.
Sedla jsem si ke stolu a začala psát domácí úkol do fyziky - ty byly vždy lehké, protože jsem odpověď opsala ze zápisu.
Ostatní si buď pořádně nepřečetli nebo nepochopili zadání, jinak by pokaždé před fyzikou nechodili za Lenkou Klímovou, aby jim ho dala opsat.
Za mnou nechodili, i když věděli, že ho mám - za mnou NIKDO ze školy nechodil, pokud to nebylo nutné a bylo jim jasné, že já bych ho opsat nenechala.
Dala domácí úkol na kraj stolu, aby mi ho mamka podepsala, potom jsem vytáhla sešit do hudební výchovy, kde jsem měla psát hodně taktů, tak jsem se do toho s povdechem pustila.
Skončila jsem s tím za patnáct minut a sešit dala opět na okraj stolu.
Zaškrtla jsem si fyziku i hudebku, že to mám hotové a podívala se, jestli zítra píšeme nějaký test - o žádném testu na úterý jsem tam neměla nic napsáno, takže jsem nenamáhala učit se.
Nachystala jsem si potřebné sešity na druhý den a šla uklidit svůj pokoj a kuchyň.
Za hodinu jsem měla vše hotové a šla k tetě Lucce, která bydlela ve vedlejší ulici.
Byla to sestra mojí mamky a vzhledově si vůbec nebyly podobné - mamka měla jako já tvavě hnědé vlasy a oříškově hnědé oči, obdélníkový obličej, rovný nos, plné rty, světlou pleť, zatímco teta černé vlasy, modré oči, obliček byl kulatý, trochu křivý nos, malé rty a trošku tmavší pleť.
Netěšila jsem se na bratrance Lukáše a Romana, protože mě hrozně rádi provokovali a nedali by nikdy pokoj.
Byla to jednovaječná dvojčata, takže jsem je nikdy nerozeznala a když jsem si je spletla, bylo jim to hrozně k smíchu.
,,Ahoj teto! Jak se máš?" zeptala jsem se tety když přišla otevřít.
,,Jé, ahojky Carmen. Jak bych se měla mít, když mám na krku dva neposedné kluky?" měla radost, že mě vidí - nejvíc mě měla ráda samozřejmě moje mamka, ale teta byla hned druhá - tátovi na mě nikdy moc nezáleželo.
,,Tak pojď dál, prší, ať nezmokneš!"
Vešla jsem do jejich malého domečku - byli docela chudí a mamka jim nabízela peníze, ale oni odmítli.
,,Tááák, jak se vede?" zeptala se, když jsem si sedla do jednoho ze starých křesel a teta hned naproti mě.
,,No, může být i hůř." odpověděla jsem sklesle a zeptala se: ,,Kde jsou kluci?"
,,Strejda s nimi jel na nákup." sdělila mi a rozesmála se, když viděla moji úlevu.
Byla jsem tam ještě dvě a půl hodiny (nechtělo se mi vracet se domů) - celou dobu jsme králi Scrabble - dvě hry jsem vyhrála já, tři teta.
Bylo fajn zase se smát a být s někým jiným než s mamkou.
Mezitím jsme taky prohodili pár slov ohledně školy a kluků - teta se moc divila, že nemám kluka (nepřiznala jsem se, že se líbím Erikovi).
Když jsem přišla domů, uvařila jsem si špagety.
Musela jsem se pochválit - povedly se mi.
Když jsem dala talíř do dřezu a špagety do lednice, šla jsem k sobě do pokoje.
Vynadala jsem Leovi za jeho větu během hovoru s Erikem a potom jsem si s ním povídala.
Najednou zapípal mobil - přišla mi SMS a byla od Erika: Ahoj zlato, jak se máš? A copak děláš?
Rychle jsem odepsala: Ahoj, ujde to. Nadávám papouškovi za nevhodné chování. Co ty?
Psali jsme si ještě půl hodiny a slyšela jsem mamku, jak jde za mnou do pokoje.
Vyplašeně jsem se rozloučila: Mamka je doma, uvidíme zítra!
,,Ahoj! Byla si teda u tety?"
,,Ahoj mami. Ne u tety jsem nebyla, měla jsem rande." odpověděla jsem sarkasticky a protočila oči.
,,Jdu se najíst." řekne a než se naděju, je pryč.
Povzdechnu si a rychle píšu Erikovi.
'MÁM KLUKA! MÁM KLUKA! MÁM KLUKA!' tato věta mi běžela hlavou pořád dokola, než jsem usnula.