1. příběh - Krůček po krůčku na stranu zla (2.kapitola)

CARMEN
2.kapitola - Láska je láska

,,Ahoj, jak se máš?" pozdravil mě Erik a políbil na čelo.
Obdařila jsem ho svým nejlepším úsměvěm, který byl jen pro něj a odpověděla: ,,Ahoj, líp mi být už nemůže."
Chodili jsme spolu už dva týdny - první týden jsme spolu jen seděli u oběda a Erik za mnou chodil každou přestávku, další týden už jsme se vodili za ruce a když jsme se ráno poprvé potkali, políbili jsme se.
Saamozřejmě si na to ještě nikdo nezvykl (dokonce ani já ne) a všichni na nás zírali, jako kdybychom chodili nazí nebo byli nějak extravagantně oblečení.
Erik už u nás doma dvakrát byl, já u něho taky dvakrát - samozřejmě když rodiče nebyli doma, ještě nevěděli, že spolu chodíme.
Co jsem si od rozvodu rodičů zhoršila známky, teď se mi díky štěstí, které jsem prožívala díky Erikovi, zase zlepšili.
,,Hm, co je dneska na oběd?" zeptala jsem se zvědavě.
,,Myslím, že pstruh s kaší nebo borůvkové knedlíky."
,,Mňam! Borůvkové knedlíky."
,,Na to, že jsi takový mlsoun jsi štíhlá jako proutek." řekl a usmál se na mě.
,,A za to jsem taky pořádně vděčná!"
,,Nechceš si dneska zajít do kina a restaurace nebo prostě někam?" pozval mě nečekaně na rande.
,,Jasně! Vyrazíme si. Co řekneme rodičům?"
,,Že jdeme na rande." pokrčil rameny.
Máma nebude nadšená, tím jsem si byla jistá.
Taky jsem pokrčila rameny a Erik mě doprovodil na hodinu češtiny.
Minutu před zvoněním odešel do učebny výtvarky, aby do stihl včas.
Čeština se hrozně vlekla.
Nemohla jsem myslet na nic jiného než na dnešní rande s Erikem - přemýšlela jsem, co si vezmu, jestli bude ten film dobrý nebo jak to řeknu mamce.
Jak to řeknu mamce - to bylo opravdové dilema, protože nad chlapy zlomila hůl, když zjistila, že ji táta podvádí.
Zajímalo mě, co bych dělala, kdyby mi to nedovolila - asi bych nechala v pokoji vzkaz a utekla.
Konečně zazvonilo, ale i ostatní hodiny se vlekly hrozně pomalu - pitomej zákon schválnosti - jak ho nenávidím!
Byla šestá hodina, výtvarka a učitel se mě ptal: ,,Co máme dělat, Carmen?"
,,Eh, nevím." přiznala jsem se.
,,Jestli ještě jednou nebudeš dávat pozor, tak máš poznámku." hrozil mi a pustil se do vysvětlování.
Zbytek hodiny jsem udržela pozornost, takže jsem přežila bez poznámky.
Za chvíli už jsem seděla s Erikem na obědě a oba jsme měli borůvkoví knedlíky - moc se jim nepovedly, ale snědla jsem je.
,,A co dávají v kině?" zeptala jsem se.
,,Hm, máš ráda horory, že? Dávají Odstřelovače. Samozřejmě platím."
,,To ne! Já si svůj lístek zaplatím a jídlo taky." proč by to měl platit on, když jsem bohatá?
,,Má smysl se s tebou hádat?" zeptal obrátil oči v sloup.
Zavrtěla jsem hlavou a on se usmál.
Zaráz jsme se zvedli, odnesli jídlo a šli ke skříňkám.
Erik mě doprovodil k zastávce a počkal tam se mnou, než přijel autobus.
Políbil mě na tvář na rozloučenou, za mával mi a zašeptal mi, že se těší na na še rande.
Okamžitě jsem znervózněla - jak se znám, určitě se nějak ztrapním, něco pokazím nebo tak něco - nevím co se pokazí, ale něco určitě.
Autobus byl zrovna prázdný, takže jsem si sedla na ta nejlepší místa - ta co byl nejvýš a byl z nich výhled na celý autobus.
Zase jsem přemýšlela, co řeknu mamce, co si obleču, jestli se nalíčím, udělám si nějaký složitý účes a další věci ohledně dnešního rande.
Mamka říkala, že dneska bude doma, takže jí to nebudu muset říkat po telefonu.
Když jsem přišla domů, vešla jsem do kuchyně, kde u stolu čekala mamka.
Vypadala nervózně a ustaraně.
,,Ahoj, mami." pozdravila jsem opatrně.
,,Ahoj."
Najednou jsme svorně řekly: ,,Mám kluka!"
Obě jsme vytřeštily oči - ani jedna to nečekala.
,,Kdo to je?!" zeptala jsem se jedovatě.
,,Ehm, tvůj učitel fyzika, Jan Alexej." odpověděla a začervenala se.
,,A koho máš ty, hm?"
,,Erik Mortan, 7.B." pořád jsem si ji hněvivě měřila - jak může chodit s mým učitelem fyziky?! Jak to mohla udělat?
,,Víš co, nebudeme si nic vyčítat, dneska s ním mám rande."
,,Mám taky rande. Dneska." řekla jsem.
,,To je náhoda, viď?" odpověděla udiveně a zasmála se.
Už jsem to nemohla vydržet, jak mi v klidu sděluje, že chodí s mým učitelem fyziky a dneska s ním má rande.
Když jsem přišla k sobě do pokoje, přivítal mě známý vřískot: ,,AHOOOJ CAR!"
,,Ahoj Leo." pozdravila jsem nešťastně.
Svěřila jsem se mu se svým problémem a on celou dobu přikyvoval - byl to dobrý posluchač a sloužil dobře, protože mi nemohl skákat do řeči a doopravdy poslouchal.
Zapípal mi mobil a já věděla, že ta SMS je od Erika.
Rychle jsem ji přečetla a odepsala: Ahoj zlato, tak v šest před kinem. Těším se. Carmen.
Měla jsem ještě hodně času, tak jsem si zahrála hru Dobyvatel - hráli to celkem tři hráči, byla tam mapa ČR, která byla rozdělena na všech 14 krajů a každý si na začátku vybral jeden kraj jako základnu a potom se bojovalo o území (odpovídalo se na otázky) a kdo ho měl nejvíce, vyhrál.
Zahrála jsem si čtyři hry, z toho jsem tři vyhrála a v té poslední jsem byla druhá.
Už mě to přestalo bavit, jsem si zahrála skákačky.
Ještě jsem se podívala na jízdní řád - měla jsem hodinu a deset minut, než mi pojede autobus ke kinu.
Ještě čtvrt hodiny jsem hrála nějaké hry a potom jsem šla ke skříni a myslela si, že to bude lehké, něco si vybrat, ale nebylo!
U skříně jsem strávila víc jak půl hodiny a nakonec jsem si vybrala tmavě modré triko, které mělo jeden rukáv na ramínko a druhý krátký a byl tam průhledný tygr (aby to nebylo moc barevné, vzala jsem si bílou podprsenku), k tomu jsem si dala béžovou sukni, pod kterou jsem měla silonkové ponožky.
Z vlasů jsem si do sebe zamotala několik copánků, nastříkala na to tužidlo na vlasy, navoněla se svou nejlepší voňavkou, dala jsem si trošku lesku na rty a deodorant a obyčejné náušnice z pravého stříbra.
Podívala jsem se na sebe do zrcadla - vypadala jsem líp, než jsem čekala a to mi dodalo sebevědomí, které jsem nutně potřebovala.
Ze skříně jsem vytáhla béžovou kabelku, dala do ní mobil a peněženku (samozřejmě s penězi) a zjistila jsem, že mi zbývá pět minut, než pojede autobus, tak jsem rychle běžela dolů, na mamku křikla "čau" a šla jsem na zastávku.
Přišla jsem právě včas.
Zaplatila jsem a sedla si na volné místo.
Byla jsem hrozně nervózní a srdce mi tlouklo hrozně hlasitě, rychle a silně.
Snažila jsem se uklidnit, ale nedařilo se mi to.
Autobus konečně zastavil a já vystoupila, pořád nervózní.
,,Ahoj Carmen!" pozdravil mě Erik s nedočkavým úsměvem a políbil mě.
,,Ahoj. Jdeme?"
,,Jo, chceš si něco koupit?" zeptal se a já přikývla.
Oba jsme si koupili Coca-Colu a brambůrky.
Ještě jsme měli 15 minut než začne představení, tak jsem se zeptala: ,,A kam si zajdeme na večeři?"
,,Kousek odsud je přece Olympie, tak si zajdeme do KFC jestli ti to nevadí."
,,No jo, já zapomněla." řekla jsem, plácla se rukou do čela a začervenala se.
Vzpomněla jsem si na mámu a učitele Alexeje a hned mě zaplavila vlna smutku a zrady.
Řekla jsem to Erikovi, který vyprskl colu, kterou zrovna pil a dostal ze sebe: ,,COŽE? Tvoje máma chodí s Janem Alexejem?! Naším učitelem fyziky?!"
Zíral na mě, protože nejspíš si myslel, že si z něj dělám legraci, ale můj upřímný a truchlivý výraz ho přesvědčil o mé pravdě.
,,Upřímně, je mi tě líto! Co když se vezmou?" na tváři se mu objevilo zahanbení a poznala jsem, že by byl radši, kdyby tu otázku nikdy nevyslovil, protože v mé tváři se musela smíchat bolest, utrpení, smutek a vyděšení.
,,Promiň!! Určitě se něco zvrtne a oni se rozejdou, nevezmou se!" rychle se omlouval a utěšoval, ale měla jsem tušení, že to říká jenom proto, aby mi zlepšil náladu a ne že by si to doopravdy myslel.
,,Nech toho, bavme se o něčem jiném!" žadonila jsem a v duchu si nadávala za to, že jsem to téma načla zrovna na našem prvním rande.
,,Co ti vychází na vysvědčení?" snažil se Erik odvést mé myšlenky od mamky a Alexeje.
,,Z angličtiny 1-2 jinak samé jedničky." odpověděla jsem - na angličtinu jsem byla hrozné poleno - gramatika mi nedělala problém, spíše výslovnost.
Kdo se má v tom vyznat?
Nějaké slovo se napíše a ÚPLNĚ jinak se čte.
,,Tak to seš dobrá, protože já mám dvě dvojky a trojku z dějáku. Učitelka chce, abysme se učili i všechny datumy a roky. Ze začátku to je dobrý, ale za chvíli se ti zo začne všechno plést dohromady!" pochválil mě a zároveň si postěžoval.
,,Dá se to ještě spravit?"
,,Děják sotva, ale kdybych dostával v matice samé jedničky do uzavření známek, malá šance tam je. A u té druhé dvojky určitě ne, protože je úplně čistá."
,,Aha."
Nastalo takové to trapné a rozpačité ticho, protože jsme nevěděli, o čem si máme povídat.
Už jsem to nemohla vydržet, tak jsem ho prolomila jako první a řekla mu o své oblíbené hře (Dobyvatel).
Docela ho to nadchlo a nakonec řekl: ,,Už bychom měli jít, film začíná za 6 minut."
Tiše jsem cupitala za ním.
Ten chlápek, co kontroloval lístky se na Erika nedůvěřivě koukal a díval se, jestli nemá špatnou vstupenku, protože jsme šli na horor.
Nakonec kývl a já zjistila, že Erik zarezervoval místa úplně vzadu.
Oba jsme perfektně viděli díky naší výšce (já měla 164 cm, on 170 cm).
Během filmu jsem parkrát hrůzou vykřikla a byla si jistá, že tento měsíc budou mé noční můru pořádně živé a děsivé.
Dvakrát jsem si dokonce zakryla oči, což rozesmálo Erika, čímž popudil ženu, která seděla před námi.
Když jsme vycházeli, už jsem se smála s Erikem jeho vtipu, ale najednou zvážněl: ,,Nebyl ten film na tebe moc děsivý?"
,,Ehm, trošičku." uhnula jsem očima, protože jsem se bála, že pozná, že lžu a příště mě vezme na něco romantického, což jsem nemohla dopustit!
Zasmál se a vykuckal ze sebe: ,,Lhát teda neumíš! No, i když já mám co říkat."
Když jsme šli do Olympie, jako první jsme zašli do KFC, kde jsme si oba vzali velkou tortilu, střední hranolky a bezedný nápoj.
Mě i jemu to moc chutnalo.
Když jsme odcházeli, poznal na mě, že mám co dělat, abych se nerozběhla do nějakého obchodu a nekoupila si něco, protože řekl (samozřejmě se smíchem, ten kluk se prostě skoro pořád smál!): ,,Tak, do jakého obchodu chceš jít?"
,,Máš nějaký plán?" chtěla jsem se ujistit, protože jsem nechtěla, aby se kvůli mě měnily plány.
,,Jo, mám - jít s tebou nakupovat."
,,Když jinak nedáš..." řekla jsem a řítila se do Takka.
Do kabinky jsem si vzala tři trika a dvoje kalhoty a Erik říkal, jestli mi to sluší, odnášel oblečení které mi bylo moc velké nebo malé a nosil vhodnou velikost.
Nakonec jsem si vzala oboje kalhoty a dvě trika a celkem jsem platila 1230 Kč.
Ještě jsme zašli do několika obchodů, ale v žádném jsem si už nic nevybrala.
Rozhodovali jsme se, co ještě budeme dělat a nakonec jsme skončili v tom novém parku.
Bylo půl desáté, byl úplněk a oba nás olizoval příjemný chladný větřík.
Bylo to nádherné, příjemné, perfektní, dokonalé...
Zvuk ohlašující novou SMS prořízl ticho a oba jsme nadskočili.
Byla to samozřejmě mamka, protože psala kde jsem a že je pozdě.
Podívala jsem se na hodinky - bylo za deset minut deset.
S povzdychem jsem odepsala: Neboj mami, do půl jedenácté jsem doma. Je mi už 12. Carmen
,,Možná už by jsi měla jít domů, jinak bude mít tvoje matka o mě špátné mínění."
,,Taaak jo."
Doprovodil mě na zastávku, která byla pár metrů od parku a čekal se mnou.
Když autobus zastavil u zastávky, kde jsem měla vystoupit, bylo mi jasné, že si vyslechnu pěkně dlouhou a nepříjemnou přednášku.
Moje obavy se vyplnily, jen co jsem otevřela hlavní dveře.
,,Kdes byla?! Proč si mi nenapsala ani neřekla že příjdeš tak pozdě? Co si myslíš, že si budeš trajdat po městě? Je ti dvanáct, proboha! Máš zákaz na počítač a nebudeš chodit na rande." vyjela na mě a z očí jí metaly blesky.
Na počítač jsem šla maximálně dvakrát týdně, takže mi to nevadilo, ale jakmile se zmínila o rande, hned jsem se naštvala a odsekla: ,,A proč? Protože jsem zapomněla poslat SMS? Myslela sis, že v osm budu doma? A že..." nedořekla jsem, protože mě přerušila: ,,Nebuď drzá Carmen! Už máš úplného zaracha, tak si to ještě nezhoršuj."
Změnila jsem taktiku, i když to bylo velice, velice riskantní: ,,Víš co? Když zrušíš všechny zákazy, nikdo se nedozví, že chlastáš!"
Jestli byla máma předtím rozzuřená, tak to oproti tomuhle nebylo nic: ,,TY! TY! Ty mi budeš vyhrožovat?! MĚ? Vlastní matce? Fajn, řekla sis o to - žádná oslava narozenin a na dovolenou tě nevezmu, budeš u Lucie."
,,COŽE?" vyjekla jsem s nevěřícností v očích.
Nic horšího než zrušit oslavu narozenin a jet na dovolenou beze mě mi udělat nemohla.
Moc dobře věděla, že narazila na mé citlivé místo.
Aniž bych si to uvědomovala, vytryskly mi slzy, vyběhla jsem do svého pokoje a ještě než jsem zavřela dveře, řekla jsem si, že to horší být nemůže a vykřikla jsem na ni: ,,JSI NEJHORŠÍ MÁMA NA SVĚTĚ! CHLASTÁŠ, POŘÁDNĚ SE O MĚ NESTARÁŠ A KDYŽ JDU VEN A ZPOZDÍM SE, DĚLÁŠ JAK SES O MĚ BÁLA A ZE SEBE NEJLEPŠÍ A NEJSTAROSTLIVĚJŠÍ MÁMU!"
,,BĚŽ SPÁT!"
Ráda jsem ji poslechla, hlasitě třískla dveřmi a plácla sebou na postel.
Potřebovala jsem se pořádně vybrečet, aby se mi alespoň trošičku ulevilo.
Když jsem přestala brečet, bylo už půl čtvrté.
Během svého pláče jsem se rozhodla, že sobotu i neděli strávím ve svém pokoji.
Na něco takového jsem byla připravená - měla jsem vlastní koupelnu a u sebe v pokoji schované nějaké jídlo a pití.
Spánek mě přemohl a já usnula.
Samozřejmě se mi zdála noční můra, ale když jsem se s křikem probudila, hned jsem zapomněla, o čem byla.
Trvalo mi asi minutu než jsem si uvědomila, proč jsem tak skleslá a unavená.
Podívala jsem se na hodiny - bylo půl deváté.
Převalila jsem se na bok, zavřela oči a zase hned usnula.
Tentokrát mě probudil papoušek: ,,AHOOOJ CAAAR."
,,LEO! Buď ticho, chci spát!" zakřičela jsem na něj naštvaně, ale on se asi nudil, protože začal křičet: ,,CAAAR! CAAAR! CAAAR!"
Nemohla jsem ho umlčet a se zasténáním jsem zabořila hlavu do polštáře.
Když jsem už ten hluk nemohal vydržet, vstala jsem a chtěla jít do koupelny, ale zarazil mě vzkaz na mém stole.
Poznala jsem mámin rukopis: ,,Ahoj drahoušku, jsem v práci. S láskou máma.
Za podpisem bylo srdíčko a já si v duchu řekla: 'PCHE! Prej v práci, spíš se opíjíš v hospodě a děláš ze sebe supr mámu.'
Znechuceně jsem vzkaz roztrhala na mnoho malých kousíčků a vyhodila je do koše.
Leo pořád vřeštěl a já si vzpomněla, že jsem chtěla jít do koupelny a myšlenku uskutečnila.
Hluk už nebyl tak hlasitý a nepříjemný.
Zašla jsem si záchod a vykoupala jsem se.
Teplá koupel mi udělala dobře - nálada se mi zlepšila, ale pořád jsem byla unavená.
Za hodinu jsem vylezla z vany, i když bych tam nejradši zůstala ještě další hodinu.
Vytáhla jsem čistý ručník, omotala ho kolem sebe a šla se převléct.
Otevřela jsem svoji šatní skříň, kde ležela krabice s jídlem a pitím.
Bylo to dobře zamaskované - krabice byla úplně nahoře a plná, ale na všem jídle a pití bylo pár kusů oblečení, aby si mamka myslela, že je to prostě krabice se starým oblečením.
Vyndala jsem plechovku Coca-Coly a oplatek Mila.
Když jsem se najedla a napila, z krabice jsem ještě vyndala balíček žvýkáček a krabici schovala do skříně.
Potom jsem otevřela dveře, které vedly do chodby, odkud se šlo po schodech do chodby, která zase vedla do obýváku, kuchyně a koupelny.
Potichoučku a pomaličku jsem cupitala nejdřív do kuchyně, potom do obýváku a nakonec do koupelny.
Nikde jsem mamku ani nikoho jiného neviděla.
Potom jsem nakoukla do máminy ložnice, ale byla prázdná, stejně jako její vlastní koupelna.
Rozběhla jsem se k sobě do pokoje a zapla počítač.
Hrála jsem si několikrát Dobyvatele a nějaké další hry.
Byla jsem šťastná, že dělám něco, co máma nechtěla abych dělala a podvádím.
Už mě nebavilo být ta, která je vždycky slušná, hodná, blbá a naivní.
Toužila jsem být nezodpovědná a zlá.
Hrála jsem asi hodinu, potom jsem šla do kuchyně, abych tam něco vyvedla, co by mámu naštvalo.
Nejdřív jsem našla všechnen chlast, který jsem celý vylila do dřezu.
V lednici jsem vyndala mamčiny oblíbené pochoutky, dala je do igelitového sáčku a odnesla je schovat k sobě do pokoje.
Také jsem zmuchlala celou její peřinu, kterou má vždy pečlivě pokládanou.
V koupelně jsem objevila její nejdražší a nejoblíbenější šampóny a sprchové gely, se kterými se snažila šetřit, protože byly ze Španělska, kde jsme byly na dovolené.
Ty jsem celé vyprázdnila do umyvadla.
Byla jsem úplně šťastná a vrátila se do pokoje.
Říkala jsem si, že jsem to možná přehnala, ale hájila jsem se tím, že jsem si vzpomněla, co mi máma včera provedla.
Znovu jsem si sedla k počítači.
Nevěděla jsem, jestli uběhlo dvacet minut, hodina, hodina a půl nebo tři hodiny - bylo my to jedno, ale najednou se mi před očima zjevilo, jak učitel Alexej chystá nečekaný a závěrečný test z fyziky - viděla jsem otázky i odpovědi.
Viděla jsem to asi sekundu, přesto jsem si dokonale pamatovala každé slovo, které bylo na papíře napsáno a každý pohyb učitele.
Vykřikla jsem a spadla ze židle.
,,CO TO SAKRA BYLO?!" zařvala jsem.
Zachrastil klíč v zámku - máma.
Rychle jsem vypnula počítač a běžela jsem si lehnout na postel.
Srdce mi bilo hrozně rychle.
Byla jsem v šoku - jako kdyby někoho nečekaně praštili zezadu do hlavy, prostě rychle a nečekaně.
Byla jsem hrozně zmatená a šokovaná.
Slyšela jsem mamčiny kroky, které se blížily ke dveřím mého pokoje.
Mamka vešla do mého pokoje, podívala se na mě a řekla: ,,Ahoj, zlatíčko."
Ignorovala jsem ji.
,,Tak fajn, dělej, jak myslíš!" zasyčela jedovatě, práskla dveřmi a dupala do obyváku.
Usmála jsem se - byla jsem ráda, že jsem ji naštvala.
Hlasitý výkřik mi prozradil, že máma je v kuchyni a zjistila, že tam není chlast a žádné její pochoutky.
Potichu jsem se zasmála, ale najednou jsem celá ztuhla: 'Proč mi dělá radost její neštěstí? Jsem snad zlomyslná? Co se to se mnou sakra děje?'
Zlomyslnost a vidění... , zlomyslnost a vidění..., zlomyslnost a vidění...
Tato slova mě v mé mysli bodali jako vosy.
Z mé zamyšlenosti mě probralo otevírání mýxh dveří.
,,Carmen, kde je mé jídlo? A proč jsou mé nejlepší šampóny a sprchové gely?" ptala se mamka, protože pochopila, co se s nimi stalo, ale pro jistotu se ptala (zákon schválnosti - když se člověk zeptá, tak to dobře odhadl a když se nezeptá a hned vylítne, vyjde najevo, že to bylo zbytečné).
Zase jsem ji ignorovala.
,,Prodlužuji ti všechny tresty, které jsem ti včera dala."
Dělala jsem jako by nic, i když se mi na ni chtělo křičet, vrhnout se na ni, prostě jsem ji chtěla ublížit a aby pocítila co největší bolest.
Opět jsem ztuhla, protože jsem si uvědomila, že se ve mě zase probouzí zlomyslnost.
Mamka si mé ztuhnutí špatně vyložila, ale bylo mi to jedno.
Chtěla jsem aby odešla, ale ona asi čekala, až na ni vyjedu, aby mi mohla ještě prodloužit tresty nebo dát mi další.
Po několika minutách to vzdala a odešla.
Jen co se dveře zavřely, začala jsem brečet.
Proč jsem tak zlomyslná? Proč chci své vlastní matce ublížit?
Najednou jsem si vzpomněla na Erika - poprvé od té doby, co si ke mě poprvé na obědě sedl, jsem na něj úplně zapomněla.
Vstala jsem a šla ke stolu pro mobil - 5 nepřečtených zpráv.
V první bylo napsáno: Ahoj, jak se máš? Nemělas průšvih? Naši už spali, takže u mě dobrý. ERIK
Druhá obsahovala: Carmen, proč jsi neodepsala? Nezabavila ti mamka mobil?!
U třetí jsem poznala, že ztratil trpělivost, protože v ní měl chyby: co ty je? odepyš!
Čtvrtá mě naštvala: Jestli se do desíti neozveš a nenapíšeš mi, co se děje, je konec!
A u paté jsem byla zoufalá: Dobře, dám ti čas do pondělí na vysvětlení, jinak je fakt navždy konec.
Jak se může rozejít kvůli tomu, že mu neodepisuju?!
Je to normální?
Stejně jako asi před půl hodinou jsem měla vidění - Erik čeká na zastávce, celý nedočkavý a naštvaný, aby se dozvěděl pravdu, ale já si ho nevšímám, mám trochu zarudlé oči a vypadám naštvaně.
Najednou se vidění ztratí stejně nečekaně, jako přišlo a já tentokrát zadržím výkřik.
Co se během soboty a neděle stalo, že jsem mu neodepsala, když jsem to měla v plánu?
Jestli jsem předtím brečela, tak to proti tomuhle nebylo vůbec nic.
Třemi věcmi jsem si byla naprosto jistá.
Zaprvé, vidím budoucnost.
Zadruhé, nenávidím svoji mámu.
A zatřetí, rozejdu se s Erikem
Nikdo by se nedivil, že mám mizernou náladu.
Zbytek dne proběhl docela dobře - neměla jsem už žádné vidění a mamka za mnou nepřišla.
Ale bylo mi několik věcí záhadou: jaktože mi pleť tak hodně zbledla, proč nemám vůbec hlad a žízeň a nepotřebuju na toaletu?
Bylo to divné.
Co se to se mnou děje?
Neděle bylo hrozná - pohádala jsem se s mamkou kvůli mým trestům.
Já ji opět obvinila, že je hrozná máma, což ji samozřejmě naštvalo.
Hned po hádce jsem odešla někam ven.
S příchodem domů jsem nijak nespěchala.
I když upřímně, trochu jsem se nudila, protože na počítač jsem nemohla (šla bych, ale máma byla pořád doma a hlídala mě), všechny knihy už jsem měla přečtené, učit jsem se ani nemohla (pořád jsem si pamatovala otázky a odpovědi ze závěrečného testu z fyziky, který jsem měla druhý den psát) a na mobilu jsem měla jenom jednu hru Subway Surf, ale tu jsem hrála docela často, takže mě už omrzela.
Měla jsem jedno vidění - učitel z hudebky mě bude zkoušet na jazykolamy.
Když jsem přišla domů a podívala jsem se do zrcadla, byla jsem úplně křídově bledá, ale fyzicky mi bylo dobře.
Pořád mi to vrtalo hlavou - komu by taky ne.