To vám neodpustím!

Bella

Otevřela jsem oči.
Hned jsem poznala, že je něco v nepořádku.
Byla jsem v Edwardově pokoji na jeho pohovce a přikrytá zlatou dekou.
Kolem pohovky stáli v kruhu všichni Cullenovi a nejblíž byl Edwadr a Carlisle.
Všichni měli v tvářích, napětí, strach a soucit, v Carlisleově případě ještě pocit viny.
,,Co se děje?" zeptala jsem se.
Jako první odpověděl Edward: ,,Neboj lásko, jsi v pořádku, nikdo ti už neublíží."
,,Co se děje?" zopakovala jsem a moje napětí se zvyšovalo.
,,Bello, jsi v pořádku." znovu mě ujistil a dodal: ,,Už se ti nic nestane."
Už jsem pochopila co tím myslel - vzali mi mé miminko!
,,EDWARDE! JAK SI MI TO MOHL UDĚLAT?!" zakřičela jsem na něj a vytryskly mi slzy.
,,Miláčku, šlo jen a jen tvé bezpečí! Budeš žít, nic a nikdo ti neublíží!"
,,PŘESNĚ! PROTOŽE TYS UŽ MĚ ZNIČIL A UBLÍŽILS MI! NECHCI TĚ VIDĚT! NECHCI TĚ SLYŠET! NECH MĚ!" ječela jsem na něj hystericky a nečekaně jsem na něj zasyčela: ,,Od tebe bych to nečekala, takovouhle zradu!"
Edward přistoupil o pár kroků blíž a chtěl mě obejmout, ale já uhnula a i když jsem věděla, že je to dětinské, zabořila jsem hlavu do polštáře a přetáhla si deku přes hlavu.
'Jak mi to mohli udělat? Edward? Carlisle? Jak to dopustila Esmé?'
Cítila jsem jen ten největší oceán bolesti a zrady.
,,Bello, drahoušku! Já jim chtěla zabránit, ale nepodařilo se mi to!" vzlykala bez slz Esmé a z jejího hlasu bylo slyšet zahanbení.
Než jsem si to uvědomila, vrhla jsem se Esmé do náruče a plakala ji na rameni.
Esmé mě taky objala, hladila mě po vlasech a snažila se mě utěšit.
Za chvíli jsem jim řekla: ,,Nechte mě prosím osamotě!"
Taky jsem zamumlala: ,,Jenom Esmé se dá věřit, jinak už nikomu! NIKOMU!"
,,Bell..." začal Edward, ale můj pohled ho umlčel a nešťastně odešel z místnosti.
Od Alice, Jaspera a Edwarda jsem 100% nečekala, že se mě zastanou, u Rosalie jsem váhala, protože vždy toužila po dětech, ale neměla mě ráda a u Emmetta jsem si také nebyla jistá.
Esmé se mě jako jediná zastala.
Nevěděla jsem, jak to teď bude se mnou a Edwardem, jak budu žít dál, nevěděla jsem nic, kromě toho, že se z tohodle nikdy nevzpamatuju.
Uběhlo už pár hodin, ale můj stav se ještě zhoršil.
Bylo to tím, že jsem se držela toho malinkého kousíčku naděje, že se mi to jenom zdá, ale každou vteřinou jsem si uvědomovala, že je to realita, že to už prostě nezměním a nic mi mé miminko nevrátí.
Další mít už určitě nebudu - Edward to nedopustí a já chci to, které mi vzali, ne to, které by bylo.
Najednou se v pokoji objevil Edward.
,,Běž pryč! Nech mě ty..." nedokázala jsem najít vhodnou nadávku, tak jsem jen zavrtěla hlavou a přetočila se na druhou stranu.
,,Jestli chceš dítě, klidně tucet, ať to jsou třeba lvíčata! Ale tamto dítě jsme prostě nemohli nechat žít." ujistil mě.
,,ALE JÁ CHCI TAMTO! A NECHCI TU S TEBOU BÝT!" už jsem na něj zase křičela.
I přesto, že se mi motala hlava, zvedla jsem se a vzala si svoji toaletní tašku a kreditku.
Odešla jsem z pokoje a šla do garáže.
Alice určitě neviděla to, pro co jsem se rozhodla - neplánovala jsem to, prostě jsem jednala.
V garáži jsem si vzala klíče od auta "na potom", odemkla ho, sedla si a jela.
Ani jsem nevěděla, kam jedu, ale věděla jsem jen, že jedu daleko od Cullenových.
Jela bych za Jacobem, ale vypadalo by to, jako kdybych jela pro útěchu za svým milencem.
Nakonec jsem dojela do luxusního hotelu v Seattlu.
Divila jsem se, že mě nikdo z Cullenových nepronáledoval.
V hotelu jsem si zaplatila pobyt na dva týdny v tom nejlepším pokoji.
Recepční na mě zíral, protože jsem měla pořád opuchlé oči a žádná zavazadla, jen tu malou taštičku.
Měla jsem pokoj 11 - byl opravdu krásný.
První místnost měla blankytně modré stěny, tmavě hnědou dřevěnou podlahu, modré závěsy, velkou postel s pruhovaným povlečením, vedle ní malý dřevěný noční stolek.
Také tam byla plazmová televize, před ní konferenční stolek a bílá pohovka.
Koupelna byla také luxusně, moderně a ve světle fialové barvě zařízená - byla tam vanosprcha, samozřejmě toaleta a umyvadlo, pod kterým byla skříňka.
Rozhodla jsem se, že si nejdřív dám horkou koupel a budu tam jen půl hodiny, abych se tu zabydlela.
Z půlhodiny se staly dvě hodiny a pořád jsem se neměla k tomu, abych vylezla.
Za hodinu už jsem byla převléknutá, najezená a připravená nakoupit si nějaké oblečení, protože z domu Cullenových jsem si vzala jsem kreditku s penězi, svou toaletní tašku a své auto.
Už jsem najednou přestala brečet, samozřejmě, pořád jsem cítila velkou bolest, ale teď hlavně vztek a zradu.
Zastavila jsem u prvního obchodu s oblečením, který jsem potkala.
Měla jsem vybrano pár kusů oblečení, se kterým jsem šla do kabinky.
Už jsem se chtěla svléknout, když jsem uslyšela povědomý hlas: ,,Máš fakt příšerný vkus. A to triko se k tobě nehodí."
Na stolečci neseděl nikdo jiný, než Alice.
Mračila se.
,,Proč si jim to dovolila?" zeptala jsem se jí jedovatě.
,,Riziko bylo příliš velké." odpověděla klidně a pokrčila rameny.
,,Aha, takže vám záleželo na mém tělu než na citech?"
,,Bello, tak to není!" bránila se.
,,A jak tedy? Proč jsem nemohla své miminko donosit? Až bych porodila, Edward by mě proměnil v upírku." syčela jsem.
,,Nepřežila bys to. Od té doby, co ses rozhodla, že si ten plod necháš, jsem neviděla tvou budoucnost! A všichni na mé vidění už přes padesát let spoléhají, já také. Najednou nikdo nemohl s jistotou říct, jestli máš alespoň malou šanci to přežít." odpověděla a mě bylo jasné, že se urazila.
,,Když jsi mě neviděla, tak jak jsi mohla vědět, jak to dopadne? Edward by mě proměnil a tím zachránil!"
,,Jsou věci, které nepřekoná ani náš jed! Kdyby ti přestalo být srdce, jed by ho zase nepřiměl k pohybu. K rozšíření jedu potřebuješ srdce, které bije po celou dobu přeměny." vysvětlila mi.
,,Běž pryč! Nechci nikoho kromě Esmé vidět!
,,Tak fajn!" rozloučila se naštvaně a najednou byla pryč.
Zavrtěla jsem hlavou a pustila se do zkoušení oblečení.
To triko, o kterém mluvila Alice, mi doopravdy neslušelo - dělalo mě hrozně tlustou.
Začalo pršet a já už byla skoro u hotelu.
Zaparkovala jsem a šla do svého pokoje obtěžkaná novým oblečením a kufrem.
Ve svém pokoji, jsem sebou plácla na postel a aniž bych si to uvědomovala, začala jsem brečet.
Teď převládal smutek, bolest a ztráta.
Proti mé vůli se mi v mé hlavě objevil obraz toho, jak ležím na operačním stole a Carlisle s Edwardem zabjí mé nevinné miminko.
Uběhlo už sedm měsíců, já se předstěhovala do útulného domečku a ke Cullenovým jsem se ještě nevrátila, ale Alice, Emmett, Edward, Carlisle a Esmé mě přesto překvapili svou návštěvou.
Esmé byla jediná, kterou jsem nevyhodila.
U Edwarda jsem to možná přehnala, ale alespoň mě už nenavštívil (tedy pokud jsem o tom nevěděla).
Bylo mi jasné, že mě sledují na každém kroku.
Bolest, smutek a ztráta už trochu utichly, ale zrada a vztek nabyly na síle, hlavně kvůli tomu sledování.
Věděla jsem, že se ke Cullenovým někdy vrátím, ale otázkou bylo, kdy...
KONEC